Reality of Resilience in School

Definice: Resilience je psychická odolnost, houževnatost a schopnost člověka zvládat náročné životní situace, stres či traumata, aniž by se zhroutil. Jde o pružnost – schopnost ohnout se, ale nezlomit, přizpůsobit se změnám a vrátit se zpět do duševní rovnováhy. Často se označuje jako nezdolnost, která umožňuje z krizí růst ..

Nuda, stres a tlak jsou přirozenou součástí života, na kterou by škola i rodina měly žáky připravovat namísto jejich neustálého bavení. Klíčovým problémem přenášení odpovědnosti z dětí na dospělé a snaha rodičů i učitelů o umělé vytváření neustálé pohody.

Skutečný wellbeing neznamená život bez potíží, ale schopnost zvládat běžné zátěžové situace prostřednictvím pevných hranic a vlastního úsilí. Nadměrná péče a ochrana před realitou vedou u mladé generace k pasivitě, úzkostem a neschopnosti čelit povinnostem. Odolnost jedince se rozvíjí tehdy, pokud je mu ponechána moc nad vlastním osudem a pokud se naučí, že úspěch vychází z pracovitosti, poctivosti, pečlivosti  a spolehlivosti nikoliv z pouhého talentu.

Jaké jsou hlavní mýty o moderní výchově a odolnosti dětí?

Hlavní mýty o moderní výchově a odolnosti (resilienci) dětí se točí především kolem snahy zbavit děti nepohodlí, tlaku a osobní odpovědnosti. Mezi ty nejzásadnější patří:

• Mýtus o neustálé pohodě a „wellbeingu“: Často se chybně předpokládá, že děti by měly být neustále v pohodě, a to i během zkoušek. Skutečný wellbeing však není život v neustálém úsměvu, ale schopnost vyrovnat se s běžnými stresy života, realizovat svůj potenciál a pracovat produktivně. Bezpečí pro dítě neznamená absenci stresu, ale jasně vymezené a pevné hranice.
• Mýtus o nutnosti děti neustále bavit: Rodiče a učitelé se často staví do role „animátorů“, což je chyba. Nuda je pro mozek prospěšná a dítě si z ní musí najít cestu samo. Pokud je vyučovací hodina přeplněná změnami aktivit (ve snaze zabavit), vede to k přehlcení a následné pasivitě dětí, které pak pouze čekají, až je někdo další aktivitou zabaví.
• Mýtus o škodlivosti porovnávání a hodnocení: Snaha vyhnout se hodnocení a porovnávání dětí ve škole je považována za odtrhávání od reality dospělého života. Vytváří to v dětech falešný dojem úspěšnosti, aniž by se musely postavit skutečnosti. Stejně tak je mýtem, že každé úsilí musí být hned odměněno pochvalou; správná pochvala by měla přijít až za konkrétní výsledek, jinak vede ke zmatení a pasivitě.
• Mýtus o okamžitém uspokojování potřeb: Dnes už děti nevychováváme, ale uspokojujeme. Současná výchova často učí děti uspokojit každou potřebu (od pití po nakupování) okamžitě. Tím dětem poskytujeme „levný a rychlý dopamin“, což je přímá cesta k budoucím závislostem. Schopnost odkladu potřeby a snášení nepohodlí je přitom klíčovou součástí resilience.
• Mýtus o stoprocentní odpovědnosti dospělých za emoce a motivaci dětí: Rodiče ani učitelé nejsou zodpovědní za emoce dětí. Pokud dítě pociťuje nudu nebo nechuť, je to jeho problém, který se musí naučit ustát. Snaha o „vždy spokojeného rodiče“ nebo neustálou motivaci všech žáků vede paradoxně k nespokojenosti a k výrobě „otrávené pasivní třídy“.
• Mýtus o „skleníkovém“ prostředí: Přepečovávání a snaha zametat dětem cestičku (např. omlouvání domácích úkolů, docházky, omlouvání prohřeškům v chování …) vede k úzkostnosti a depresivitě. Dítě se musí naučit přizpůsobit se reálnému světu, nikoliv vyžadovat, aby se svět a škola neustále přizpůsobovaly jemu. Přehnaná míra podpory (např. od asistentů pedagoga) může u dítěte vyvolat pasivitu.

Psychologové zdůrazňují, že resilience je schopnost odrazit se od zátěže. Aby se jí děti naučily, musí zažívat přiměřený tlak, nudu i neúspěch, protože život není vždy příjemný a učení je často těžká práce. Jak ukazuje srovnání školství v USA a Asii, dlouhodobě vítězí pracovitost, píle a vůle nad pouhým spoléháním se na talent.

Vzkaz na závěr: Řekněme dětem, že škola není zábavná procházka růžovou zahradou. Učení je těžká práce, u které budou děti zažívat stres, nudu, nepříjemné pocity … a to je v pořádku !

zdroj: přednáška PhDr. Heleny Vrbkové